Vážené kolegyně, vážení kolegové.
Psychoterapie, podobně jako jiné obory ve zdravotnictví, vypracovávají léčebná vodítka (z počátku poněkud nešťastně nazývané standardy) doporučených léčebných postupů a metod, které jsou používány, kvantitavně, kvalitativně, či v různé míře kombinovaně ověřeny a odbornými autoritami pro určitý okruh poruch, potíží a onemocnění doporučeny.
Vypracování léčebných vodítek v psychiatrické péči se ujala Psychiatrická společnost ĆLS JEP. Jejich součástí jsou i vodítka psychoterapeutická. Protože však byly požadavky Psychiatrické společnosti na psychoterapeutické doporučené postupy poněkud odlišné, než-li je spatřujeme ve společnosti naší, bylo potřeba vypracovat jejich samostatnou variantu.
Proto předsednictvo ČPtS ČLS JEP vyzvalo přední české psychoterapeuty k vypracování vodítek pro léčbu duševních poruch pomocí psychoterapie i pro naše účely. Návody, určité standardy, měly být vytvořeny nikoli jen z hlediska jedné školy či směru, ale, kopírujíce evropskou situaci, měly nabídnout obecné psychoterapeutické zásady i specifická upozornění odpovídající příslušnému přístupu.
Podobně jako tomu je v psychiatrických „standardech“, psychoterapeutická vodítka se vztahují vždy zvlášť k jednomu okruhu poruch, jmenovitě k depresivním poruchám, úzkostným poruchám a schizofrenii. Další okruhy by měly být zpracovány později.
Smyslem doporučených postupů není a také nemůže být kuchařka, či jakýkoli předpis, který by měl být bezduše kopírován. Na straně druhé však psychoterapie potřebuje spolehlivé a ověřené příklady „know how“.
Oním „know how“ jsou předložená vodítka léčebných (a implicitně i psychoterapeuticko- diagnostických) postupů.
V blízkém zahraničí, v Rakousku, Německu, ale také na Slovensku či v Maďarsku se stejnou věcí vypořádávají po svém. I když byly psychoterapeutické standardy např. v Německu odmítnuty, doporučeným postupům věnují velkou a ve srovnání s námi mnohonásobně větší pozornost především během psychoterapeutického vzdělávání. Avšak i později v supervizích, intervizích, balintovských skupinách a odborných seminářích jsou psychoterapeutické postupy neustále reflektovány a ověřovány a výzkumy potvrzovány. I v nám blízkém Rakouskou byly určité exemplární postupy vydány také, avšak jejich „standardizace“ má mnohem spíše než kánonizaci podobu průběžné diskuse.
I když se u nás poměry v supervizi a obecném psychoterapeutickém vzdělávání významně zkvalitnily, považujme vypracování a vydání „lege artis“ postupů za smysluplné. Nechť se stanou použitelnou inspirací, návodem i předmětem odborné diskuse, přehledem toho, jak se v psychoterapii i psychoterapeuticky uvažuje a pracuje. Měly by být nabídkou účinných, důvěryhodných i spolehlivých metod, které lze v léčbě použít. Nechtějí a také nemohou být jakoukoli náhradou za zevrubné a hluboké psychoterapeutické vzdělání. Žádné „standardizované“ a takto „zaručené“ postupy totiž nemohou jakkoli nahradit pořádné a poctivé vzdělání ani průběžné doplňování a rozšiřování odborných znalostí, které u psychoterapie vyžaduje píli, zodpovědnost a svébytné osobní nasazení.
V psychoterapii je situace komplikovaná nejen tím, že jednotlivé směry používají odlišnou terminologii, ale jejich východiska jsou nezřídka antagonistická. Přesto vidíme, že byť protichůdné, přesto mají odlišné metody podobné výsledky. Důvodů je řada, základním však je skutečnost, že existuje společná půda, na které se různé metody a přístupy setkávají a touto půdou je člověk žijící svůj konkrétní život v podmínkách a kontextech společného světa i lidského údělu.
Tato skutečnost nás spojuje a je rovněž naším společným východiskem i příležitostí k setkávání.
Na této společné cestě Vám přejeme mnoho zdaru!
Ještě však, než skončíme bych chtěl poděkovat autorům jednotlivých textů za práci, kterou pro nás ostatní vykonali.
Díky patří kolegovi MUDr. O. Pěčovi, který je nejen autorem jednoho ze tří předkládaných vodítek, ale také stál u zrodu celého projektu, podílel se na jeho koncipování a také jej pomáhal uvést do života. Koncepci psychoterapeutických vodítek obhajoval na půdě Psychiatrické společnosti i v její Psychoterapeutické sekci.
Poděkování si zaslouží rovněž MUDr. Michal Kryl, který vypracoval vodítko o léčbě depresí jako první. Byl tak pionýrem, který se setkal s tvrdou odbornou oponenturou na půdě Psychiatrické společnosti, vůči které obstál, a tak otevřel cestu ostatním.
PhDr. Petr Junek je vedoucím řešitelem vodítek, které bude používáno pro nejširší populaci lidí s duševně nemocnými, totiž pro oblast úzkostí. Podařilo se mu sladit směry tak odlišné, jakými jsou KBT a psychoanalýza, či existenciální přístupy.
Bez aktivní pomoci jiných by ovšem řešitelé neuspěli. I těmto nejmenovaným kolegům, kteří vodítka komentovali, oponovali a doplnili či byli názorem i odbornou radou nápomocni patří uznání a naše poděkování.
Nakonec je potřeba říci, že před námi stojí úkol vypracovat řadu dalších standardů. Poruchy příjmu potravy jsou rozpracované, ale je třeba je dopracovat z hlediska především psychoterapeutického.
Závažné a náročné jsou nepochybně osobnostní poruchy. Předpokládáme dále vypracování standardu pro organické poruchy, závislosti i pro psychoterapii dětí. Užitečný by bylo doporučené vodítko psychoterapie sexuálních poruch.
Závěrem chci vyjádřit svoje přesvědčení, že se otvírá odborná diskuse, a to jak internetová, tak mající podobu odborných sdělení a textů v odborném tisku. Výbor ČPtS ČLS JEP bude tuto diskusi podporovat a v rámci svých možností také moderovat.
PhDr. Jiří Růžička, Ph.D,
pověřený koordinátor